Třicet let od Černobylu
Před třiceti lety, 26. dubna 1986, v noci ze soboty na neděli, se odehrála největší světová katastrofa jaderné elektrárny. V městečku Černobyl, ležícím asi sto kilometrů na sever od Kyjeva, na ukrajinsko-běloruské hranici, na čtvrtém bloku elektrárny. Na Západě byla tato havárie celkem náhodně objevena ve švédské jaderné elektrárně Forsmark, ležící asi 200 km na sever od Stockholmu, již v pondělí, 28. dubna ráno. K pochopení černobylské havárie se musíme vrátit o několik desítek let zpět do sovětské historie.
Koncem padesátých a v šedesátých letech SSSR prožíval velkou hospodářskou krizi. Kolchozní systém, který měl vybudovat socialismus na vesnici a zajistit dostatek potravin pro obyvatele celé země, úplně ztroskotal. Rusko, bývalá obilnice Evropy, se octlo na pokraji hladu. Aby bylo zabráněno hladovým nepokojům - v některých oblastech se takové bouře odehrály a měly i řadu lidských obětí -SSSR musel začít dovážet milióny tun obilí, masa, másla, vajec, zeleniny, ovoce a jiných potravin z USA, Kanady a dalších, nejen západních zemí. Za tyto ohromné nákupy však bylo nutno platit v tvrdých valutách. SSSR mohl tenkrát na Západ vyvážet prakticky pouze zemní plyn a ropu. Ty však byly zapotřebí i pro vnitřní potřebu -jinak by velké části země mohly doslova zmrznout.
Desítka jich pokračuje
Na jednom ze zasedání ÚV KSSS šéf sovětské Akademie věd a šéf jaderného výzkumu akademik Alexandrov přišel s návrhem, aby SSSR vyráběl elektřinu pro vnitřní potřebu převážně v jaderných reaktorech. Potíž však byla v tom, že vyzkoušeny prakticky byly - hlavně při výrobě plutonia pro jaderné bomby - pouze reaktory typu RBMK (reaktor bolšoj moščnosti kanalnyj), kterým se od roku 1986 začalo říkat černobylské. Alexandrov si byl vědom jejich jisté nestability a potenciální nebezpečnosti - domníval se však, že tyto problémy jsou technologicky zvládnutelné. V SSSR začalo být postupně rozestavěno či provozováno 26 reaktorů tohoto typu, s výkonem až 1500 MW v Leningradě, v Černobylu, v Kursku, v Kostromě a v litevském Ignalinu. Do dnešního dne je jich stále v provozu kolem deseti - mají však být všechny odstaveny zhruba do pěti let. Reaktory tohoto typu, které byly v provozu v litevském Ignalinu - 2x 1500 MW -, byly odstaveny krátce po vstupu Litvy do EU. Počátkem roku 1986 se v Moskvě rozhodli provést na RBMK reaktoru jakýsi experiment, který měl prokázat jejich stabilitu a ovladatelnost. Pokyn provést podobný pokus přišel z Moskvy nejdřív na Leningradskou jadernou elektrárnu - její kompetentní ředitel však tento experiment odmítl uskutečnit. Při mé návštěvě na této elektrárně v roce 1990 mi její ředitel o této skutečnosti osobně vyprávěl. Z Moskvy se potom obrátili se stejným návrhem na Černobylskou elektrárnu. Protože Ukrajincům se v této době návrhy z Moskvy těžko odmítaly, vedení elektrárny souhlasilo s uskutečněním navrhovaného (a jak se ukázalo později, celkem zbytečného) experimentu na reaktoru č. 4 s výkonem 1000 MW. Jak to dopadlo je všeobecně známo. Havárie si vyžádala několik desítek přímých obětí, radioaktivitou byly více či méně zamořeny tisíce čtverečních kilometrů. Při likvidaci černobylské havárie a jejích důsledků byly snad udělány všechny možné i nemožné chyby. Obyvatelstvo městečka Pripjať, které leželo několik málo kilometrů od reaktoru, nebylo varováno a nebyly mu rozdány jodové tablety, které byly pro podobný případ připraveny, „aby nevznikla panika“. Protože lidé této oblasti mají dlouhodobě nedostatek jodu v organismu, absorbovala štítná žláza radioaktivní jod z atmosféry, uvolněný při havárii, což vedlo, zvláště u dětí, k růstu výskytu rakoviny štítné žlázy. Během víkendu, kdy se odehrávala havárie čtvrtého reaktoru, se v Kyjevě, vzdáleném od Černobylu necelých 100 km, měl být uskutečnit mezinárodní cyklistický Závod míru. Přirozeně měl být zrušen a obyvatelstvu mělo být dáno doporučení, aby se zdržovalo co nejméně venku a omezilo větrání bytů. To si však kyjevské (a ukrajinské) úřady nedovolily udělat -vedlo to ke zbytečné expozici radioaktivitou.
Gorbačov si dal načas
Trvalo celé tři týdny, než Michail Gorbačov ve svém vystoupení informoval sovětské obyvatelstvo o katastrofě v Černobylu. Historici srovnávají Gorbačovovo pozdní oznámení o Černobylu s řečí Stalina o napadení SSSR Německem: Stalin oznámil lidu napadení Německem v rozhlasovém projevu teprve třináct dnů po začátku války. Navštívil jsem poprvé Černobyl v květnu 1991 spolu s profesorem Robertem Wilsonem z Harvardské univerzity. Ředitel elektrárny nám dovolil navštívit i havarovaný blok se sarkofágem. Umožnil nám i pohled do havarované reaktorové řídící haly.
Na supersarkofág miliarda eur
Byla to tristní podívaná. Po prohlídce jsme se museli důkladně osprchovat. Naše dozimetry ukázaly hodnoty ozáření, které jsme dostali. Jejich velikost si již nepamatuji. Nebyly však malé a nechtěl bych je dostávat každý den. Výstavba sarkofágu byla v tehdejších podmínkách činem doslova hrdinským. Protože jsou oprávněné obavy, že tento „provizorní“ sarkofág nemusí vydržet stovku či více let, bylo rozhodnuto nad ním vystavět „supersarkofág“, který by zabránil šíření radioaktivity do okolí v případě, že by provizorní sarkofág nevydržel. Na stavbu tohoto supersarkofágu poskytly západní země téměř miliardu eur. Strávil jsem koncem devadesátých let pět let na Ukrajině jako evropský náměstek ředitele Ukrajinského vědecko-technologického centra, které pomáhalo financovat různé vědecké laboratoře, na které již tenkrát kyjevským úřadům nestačily peníze. Mělo se tím zamezit předávání znalostí o výrobě jaderných systémů a způsobech jejich dopravy do nepatřičných rukou v zahraničí. V těchto letech jsem tam pobýval mnohokrát. Odpovídal jsem totiž za většinu projektů spojených se sarkofágem a financovaných naší institucí. Během návštěvy prezidenta Havla jsem jej doprovodil do Černobylu a vysvětloval jsem mu, co se přihodilo a proč se tak stalo. Navštívili jsme spolu i opuštěné městečko Pripjať - na Václava Havla tato cesta udělala velký dojem.
Důsledky dodnes
Zdravotní důsledky katastrofy jsou dnes statisticky srovnatelné s důsledky kouření či automobilismu na Ukrajině. Psychické, ekonomické a jiné důsledky černobylské katastrofy pociťuje však Ukrajina dodnes. Nehledě na tragické zkušenosti v Černobylu se však Ukrajina i nadále orientuje na jadernou energetiku a provozuje elektrárny typu VVER v městech Rivno, Chmelnitskij, Južnoukrajinskij a Zaporožje. Poslední jaderná elektrárna, která má šest tisícimegawattových bloků, je největší v Evropě. Celá elektrárna byla uzavřena včetně dvou rozestavěných bloků s výkonem 1500 MW 1. ledna 2000. Moskevské plány na výstavbu dalších čtyř 1500 MW bloků na druhé straně řeky Pripjať byly zrušeny ještě před černobylskou katastrofou po protestech ukrajinské Akademie věd. Černobylská katastrofa přiměla sovětské a později i ruské vedení, aby se přestalo orientovat na černobylský typ energetických reaktorů a přešlo k modernějším a mnohem bezpečnějším typům reaktorů VVER, které jsou používány i v Temelíně a v Dukovanech.
Zdroj: Právo | 20.4.2016 | Rubrika: Publicistika | Strana: 7 | Autor: František Janouch | Téma: JE Dukovany
O autorovi| František Janouch (Autor je jaderný fyzik)
