Štěpanovský: Nechci, aby moje děti žily ve skanzenu
Rozhovor ředitele JE Dukovany Miloše Štěpanovského pro Horácké noviny
DUKOVANY - Miloš Štěpanovský je ředitelem Jaderné elektrárny Dukovany od 1. ledna 2015. Poslední dva roky byly pro elektrárnu docela dramatické. Snaha o prodloužení provozu elektrárny a neplánovaná nutnost pořizování nových rentgenových snímků svarových spojů v jaderné i nejaderné části bloků nadělaly další vrásky na čele ředitele.
* Pane řediteli, vzpomínám si na vaše první vystoupení na tiskové konferenci v informačním centru při vašem nástupu do funkce. Tenkrát mě zaujala vaše slova o tom, že přemýšlíte nad odpovědností minulých generací energetiků a nás, zda se vyrovnáme s požadavky dnešní doby. V té chvíli jste nemohl tušit, že se objeví problém s dokumentací svarů na potrubí, s neplánovanými odstávkami, s miliardovými ztrátami ve výrobě elektřiny. Jaká je vaše refl exe těch dvou vašich roků ve funkci ředitele EDU?
Teď ten maraton ještě běžíme. Jestli bych se měl vrátit k okamžiku svého nástupu do funkce ředitele EDU, tak je to mnohem náročnější, než jsem předpokládal, protože prostě kauza svary, s tou nikdo nepočítal. A stojí nás to hodně sil, energie a je to vidět i na výrobních výsledcích. Ale jinak, zaplaťpánbůh, a musím to zaklepat, daří se. Zpracováváme dokumentaci a je to vidět na tom, že jsme nakonec i s tím zpožděním dostali licenci na první blok.
* Takže konzervativní ruské železo a moderní počítače jdou k sobě?
Jsem přesvědčen, že technický základ elektrárny si určitě zaslouží dalších dvacet let provozu, to si můžeme dovolit. A jestli mě něco trápí, tak je to to, že budoucnost je hodně nejistá a místo toho, aby se dala na stůl reálná data, co je vlastně možné, tak místo toho se diskutuje o energetice z pohledu různých ideologií. A musím říct, že to mě tedy trápí, protože když se vrátím k vašemu dotazu, tak si skutečně myslím, že generace našich předchůdců tady v energetice udělala obrovský kus práce a my teď žijeme z toho, že jí máme dostatek a tím i stabilitu.
* Výpadky proudu a uhelné prázdniny, to jsou mé studentské vzpomínky na konec 70. let minulého století.
Já, když jsem začínal pracovat, tak jsem žil v době, kdy byly uhelné prázdniny, vypínal se proud, vyhlašovaly se různé regulační stupně. A my už jsme na to všechno zapomněli, ale nedej bože, aby se to zase vrátilo zpátky.
* Žijeme v dostatku a…
A bohužel jsme společnost, která je zvyklá na to, že všechno je, ale sami jsme to zažili, že když jsme byli malí, tak nebylo nic. Teď všechno je a všude je všeho spousta.
* Ale je to jen ďábelské mámení, že?
Mám takový vnitřní pocit, když už se tak bavíme o svých vnitřních pocitech, že to takhle nejde, že je něco špatně. Protože my jako společnost reagujeme vždycky až na nějaký veliký průšvih. Ale neplánujeme něco, co bude za deset let. Ve státní energetické politice sice máme konečně nějakou predikci, jak bychom se asi v elektroenergetice měli pohybovat. A ona neplatí, nebo diskutujeme o tom, jestli ji zrealizujeme, jestli není lepší udělat zas něco jiného. Tak to mě trápí.
* Nám chodí do redakce dvakrát až třikrát denně analýzy finančních trhů. To je někdy přímo absurdní čtení. To, co platí ráno, neplatí odpoledne a už vůbec ne pozítří. A strašně záleží na tom, co právě řekl pan Trump nebo paní Yellenová. Dávám si vždycky v duchu do souvislosti tyto informace s jadernou energetikou a říkám si, jak chcete plánovat na dalších dvacet, třicet let, když nevíte, co bude pozítří?
Přesně tak. Víte co, ale nějak žít musíme. Podle mě obecně energetika je takovým tím krevním oběhem společnosti. Musíme topit, musíme svítit, není možné, abychom neměli plyn. My se pořád zaobíráme maloodběrem, ale musí přece běžet průmysl, musí fungovat republika. Já nechci skončit tak, aby moje děti žily někde v nějakém skanzenu, kam bude jezdit bohatá Čína se dívat, jak se kopou brambory. Skutečně, mě to někdy straší, že to takhle skončí, protože svět utíká.
* Už i pizza přes ulici utíká.
Je to pár dní, vyšel v novinách krásný rozhovor s Martinem Jahnem, který se stal velkým marketingovým ředitelem společné automobilky Volkwagenu a nějakého čínského domácího výrobce a hovořil o tom, že ten společný podnik vyrábí jenom v Číně víc než milion osobních automobilů Passátů! Dneska je v Číně internet, tam si přes internet objednáte taxi a naopak, když na ulici mávnete na taxi, tak vám nikdo nezastaví, protože jste podezřelý chodec. Dneska tam přes mobil zaplatíte i hamburger. To už je Čína úplně jiná, než si myslíme.
* Pořád máme před očima Číňany jako z dob tamní Velké kulturní revoluce.
Oni jdou hrozně dopředu. Já když jsem tam byl, tak jsem viděl, jakou mají v sobě obrovskou chuť se učit. To prostě v nás není. Oni mají obrovský hlad být tím nejlepším, naučit se co nejvíc, mají v sobě disciplínu, mají v sobě respekt. Jim když se řekne, že vláda něco rozhodla, tak oni to respektují, proč by o tom diskutovali?
* Už před čtvrt stoletím jsem četl rozhovor s jedním technikem ze Škody Plzeň, který do Číny jezdil zprovozňovat těžké obráběcí stroje. Ten byl udiven opravdovým zájmem čínských dělníků o zvládnutí těch komplikovaných mašin. V tom si Číňané Evropana z Čech cenili, že jim předá svoje zkušenosti. A na druhé straně v nich byla obrovská hrdost a přezíravost k těm bílým barbarům ze Západu, jejichž římská říše trvala jen 1200 let, zatímco čínská civilizace trvá už pět tisíc let. Zkrátka hrdost obyvatele Říše středu.
Je to tak, a třeba i čínský prezident říká – co nás vy budete učit o lidských právech, vždyť ta naše kultura má pět tisíc let. To jsou pak už filozofické otázky, kam ta naše euro-americká civilizace či západní vlastně spěje? Máme právo někomu vnucovat náš způsob kultury? Ale to už by bylo na rozhovor někde u piva…
Zdroj: Horácké noviny | 24.1.2017 | Rubrika: Titulní strana | Strana: 1 | Autor: Arnošt Pacola | Téma: JE Dukovany
O autorovi| Arnošt Pacola, pacola@horackenoviny.com
