Umíme to ještě?
Je stále Česká republika schopná postavit nový jaderný zdroj?
Začátkem června vláda ČR schválila Národní akční plán pro rozvoj jaderné energetiky (NAPJE). Mnoho se o tom hovořilo v souvislosti s přísliby premiéra, ministra průmyslu a ministra financí při jejich nedávné návštěvě na JE Dukovany v souvislosti s výstavbou EDU 5.
Následně přinesl Respekt č. 23 stanovisko předsedkyně SÚJB Dr. Dany Drábové (přebírám citaci):
„Stát by rád zdvojnásobil současný výkon jádra, ale já si nemyslím, že se to potkává s reálnými schopnosti této země. Nejde jen o peníze, ale opravdu také o schopnosti…“
Může se nám, zapáleným jaderníkům, takové stanovisko nelíbit, nicméně si uvědomme: ano, skutečně snad ještě počátkem devadesátých let minulého století uměl československý průmysl vyrobit a postavit téměř samostatně jadernou elektrárnu. Jaderné elektrárny Dukovany a zejména Temelín jsou toho důkazem. Ale …
Ale od té doby uplynulo čtvrt století, lidé zestárli, nebo odešli, znalosti a um se vytratily a trendy vývoje jdou směrem, který jsme asi také příliš pečlivě nesledovali. A to se netýká jen výroby a výstavby. Týká se to celého řetězce infrastruktury jaderného průmyslu. Výzkumu a vývoje, projekce, konstrukce, výroby, montáže, spouštění, ale zejména výchovy nových jaderníků, tedy školství a také vývoje legislativního a kontrolního prostředí, tedy i Státního odborného dozoru. Smutná pravda, ale je to tak. To je to A.
A teď to B. Když se teď rozhodne a skutečně vážně se začne připravovat výstavba nového jaderného bloku v Čechách, začne se stavět někdy za deset let a spouštět nejdříve někdy po roce 2030. Máme tedy skoro 10 let na obnovení těch ztracených dovedností a znalostí. Když začneme hned, mohli bychom to ještě stihnout. Rozjet vzdělávací projekty na školách, zapojit se do výstavby jaderných bloků v zahraničí a napřít síly na vytvoření moderního legislativního prostředí. Tak abychom nepromarnili příležitost.
Aleš John, předseda OBK při JE Dukovany
