Občanská bezpečnostní komise při jaderné elektrárně dukovany

S Alešem Johnem se známe osobně skoro dvacet let. Začátky této „známosti“ jsou v polovině 90. let, kdy Aleš John zastával na Jaderné elektrárně funkci zástupce ředitele pro jadernou bezpečnost. Později se stal ředitelem pro techniku. Ale to už je dávná minulost. Po řadu let byl v čele Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Od loňského roku je v důchodu, ale jaksi mu to nedá, aby seděl doma a koukal z okna... A protože se známe opravdu dlouho a dobře, zvolil jsem pro náš rozhovor trochu osobnější tón... 

Aleši, před hromadou let jsi vyslovil přání, aby v blízkosti elektrárny bylo golfové hřiště. Tvoji kolegové ti dokonce k padesátinám věnovali sadu golfových holí, někde bych možná ještě našel fotku z té oslavy. Jak jsi na tom s „golfovým uměním“ dnes a co říkáš tomu svému tehdejšímu přání? Uskuteční se...?

S mým golfovým uměním je to tak jako u všech, co propadli tomuto sportu, tedy „.... nedaří se, vždycky hraješ špatně a vždycky by to mohlo byt lepší...“ Ale hraji a baví mne to, i když, pravda, pořád ztrácím míčky.

A co se týče toho hřiště, musel by se toho chytit hodně zdatný investor. Ale ono nejde ani tak o tu vstupní investici do vybudování. Jde hlavně o to, hřiště dokázat provozovat po dostavění, aby se vůbec uživilo. To se obávám, že v naší oblasti by mohl být dost velký problém, protože zde nejsou golfisti. Myslím stovky lidí, kteří by na tom hřišti pořád hráli a tím zaplatili jeho provoz.

Ona je to tak trochu „Hlava 22“, u nás nejsou golfisti, protože nemají za humny hřiště. Ale hřiště nikdo nepostaví, protože u nás nejsou žádní golfisti. J

Ale třeba se to změní.

V regionu elektrárny je jenom několik „větších“ měst (Ivančice, Náměšť, Moravský Krumlov, Miroslav, Oslavany, Rosice), naprostá většina lidí žije v malých obcích - tedy jsou „venkovany“ se vším všudy. Ty sám žiješ také v mrňavé obci nedaleko Třebíče, ale spoustu let ses pohyboval ve „velkém světě“, pracoval jsi v Bruselu, řídil jsi ústav v Řeži, jednal jsi s politiky... Dovedeš se ještě dívat na okolní svět očima „venkovana“?

Děkuji za tuto otázku, já jsem venkovan již deset let. Pravda, přes naši obec jezdí vlak, takže nejsem zase takový zapadlý vlastenec. Ale každý má asi trochu jinou představu o tom, co je a jak se dívá na svět „venkovan“ a jak se dívá na svět ten „nevenkovan“, nebo jak nazvat toho všeználka z velkého světa. Ano, je pravda a sám jsem to poznal, že ve městě, třeba i v Praze, lidé uvažují jinak a mají i jiné priority a hodnoty. U nás na vsi je to takové jednodušší, vodu mám ve studni, zahrádku a ovoce a zeleninu svoji. V garáži shrablo na sníh, a tak, když je nouze, musíš se postarat sám o sebe. Jen ten dobytek jsem ještě nestihl, ale možná později, až budu velký a budu v důchodu...

Ve městě jsi odkázán na městské služby, zásobování, odvoz odpadu, veřejnou dopravu. V paneláku komíny nejsou, voda i elektrika je síťová, když napadne centimetr sněhu, je hned kalamita.

Měšťáci přesně vědí, co ten druhý dělá špatně a jak by to měl dělat dobře a hlavně jak oni sami to dělají nejlíp, na všechno mají ten správný názor, ve všem hledají výhody a prospěch. Prostě, všude byli, všechno znají a „od všeho mají klíče“.

Na vesnicích jsem poznal hodně lidí, kteří, i když si s nimi osud pohrával všelijak, nezapškli a projevovali takovou jakousi obyčejnou moudrost a noblesu. Ve městě to vidíš málokdy. Lidi na vsi mají k sobě i k přírodě blíž a podle toho se chovají a žijí.

Takže ano, myslím, že se ještě dovedu podívat na svět očima venkovana.

No, a to už se dostáváme k jádru věci... byl jsi zvolen za předsedu občanské bezpečnostní komise. Jakou máš představu o své práci a o práci komise jako takové?

OBK je docela unikátní věc. Je to skupina osobností z řad obyvatelstva, většina z nich jsou starostové nebo zastupitelé obcí, jen já nejsem ze samosprávy. OBK na základě dohody s ČEZem dostává od EDU informace o provozu elektrárny a sama si je vyhodnocuje. Potom je sděluje lidem v okolí elektrárny. Jsme takový „poradní orgán“ sdružení Energoregion 2020, Ekoregion 5 a obcí Dukovany a Rouchovany. Cílem je, aby si lidé sami udělali názor o bezpečnosti provozu EDU. Oni totiž lidé žijící v okolí EDU jsou osobně s prostředím elektrárny v každodenním kontaktu, svými pocity, prioritami, majetkem i rodinami.

Ono se pořád mluví o havarijní připravenosti, lidé dostávají tabletky kalium jodidu, slyší složité technické výrazy, však to sám znáš. S tím se musí nějak srovnat, udělat si svůj vlastní názor a žít s tím. OBK je jedním ze zdrojů informací, na základě kterého si vlastní názor na provoz elektrárny vytvářejí. Naše úloha je po pravdě tlumočit, co se na EDU děje, tlumočit to z „techničtiny“ do „lidštiny“.

No jo, ale přece smysl OBK je také v tom, aby „kontrolovala“ elektrárnu, aby se dokázala na problematiku bezpečnosti dívat očima lidí „z venku“, a ty jsi přece jenom většinou svého profesního života s jadernou energetikou svázán, s většinou lidí nejenom na EDU, ale i ve vedení ČEZu a na SÚJB se znáš osobně. Dokážeš se na elektrárnu podívat dost kriticky a s potřebným odstupem?

Tak prvně, OBK prioritně nekontroluje. Na kontroly je tu především ČEZ a hlavně SÚJB a další orgány dozoru. Máme právo se pohybovat samostatně po elektrárně, máme právo si vyžádat a dostat informace a vysvětlení situace. Ale závěr, který sdělujeme obyvatelům, si děláme sami.

Je to takový třetí, naprosto nezávislý pohled na provoz elektrárny, provozovatel si dělá sebekontrolu, SÚJB nařizuje pravidla a kontroluje jejich dodržování. Avšak OBK se na vše dívá poučeně laickým a teď z mé strany i profesním pohledem a vytváří si svůj vlastní názor, který potom sděluje přes samosprávy obcí obyvatelům. To je poslání a smysl OBK.

Ještě jeden detail chci zmínit. Od počátku devadesátých let působím aktivně ve sdružení provozovatelů jaderných elektráren WANO a mimo jiné se zúčastňuji tzv. Peer review, prověrek na elektrárnách. Mám tedy docela jasnou představu o tom, co je tzv. nejlepší světová praxe v provozování jaderné elektrárny, jak by elektrárna měla vypadat, jaké by měla mít provozní výsledky a jak by měla být řízena. Takže přináším do OBK nejen vzpomínky „starého zbrojnoše“, ale i možnost srovnávání s ostatním světem.

To, že se s mnoha lidmi znám osobně, na mém názoru a pohledu na věc pranic nezmění. Navíc jsem již více než deset let z EDU pryč, a to mi také umožňuje se na věci dívat s hodně kritickým odstupem.

Názor, že jsem bývalý „čezák“ a že tedy „půjdu svým bývalým kolegům na ruku“, jsem již od svých kritiků slyšel. Ale odmítám ho, neboť oni se velice mýlí. Možná je to proto, že se s ideou OBK a ideou občanského dohledu vnitřně neztotožňují. Oni zde totiž nežijí a problémy EDU se jich týkají jen profesně, nikoliv bytostně, jako se dotýkají nás, co zde v okolí elektrárny žijeme.

V době, kdy jsi na EDU řediteloval, byly požadavky na bezpečnost dost odlišné od těch současných. Jaké jsou dnes a jak je bude OBK pod tvým vedením „prověřovat“?

Ony se ty požadavky zase tak moc nezměnily. Pořád platí, že se radioaktivita nesmí dostat ven. Po všech těch lapáliích posledních dvaceti pěti let, ať již to byla Paks, Davis Besse, Tokaimura a nakonec i Fukušima, se jen víc zdůrazňuje, že k velkému úniku radioaktivity nesmí dojít za žádných okolností. Po havárii v Three Mile Island v Americe v roce 1979 se všechno soustřeďovalo na prevenci technické závady a na správné pracovní postupy. Po Černobylu v roce 1986 jsme začali kromě zdokonalování zařízení a předpisů tlačit na tzv. kulturu bezpečnosti neboli chování lidí. Na EDU mají krásné motto „chovej se bezpečně, i když se nikdo nedívá“.

 A ruku na srdce, děláme to tak všichni i v normálním životě?Jak rychle jezdíš autem, když je prázdná silnice a široko daleko žádné jiné auto? Ať se každý zamyslí... A to je kultura bezpečnosti. Ještě jeden příklad k bezpečnosti a k „postfukušimským“ opatřením.

Chceš-li dojet někam bezpečně autem, musíš mít takové to super auto, co se ti za žádných okolností nepokazí, musíš mít takovou tu stoprocentní super navigaci, abys nezakufroval, a musíš být takový ten super šofér, co nikdy nedělá chyby. A to, prosím, za každého počasí, v zimě, větru, dešti, sněhu, námraze, závějích, stromech popadaných přes cestu atd., atd. Tak o tom je dnes jaderná bezpečnost.

Ale OBK, jak už jsem říkal, to neprověřuje. To je kompetence Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), ten je odpovědný lidem v naší zemi za to, že pravidla jsou dostatečně přísná, a že kontroluje jejich dodržování.

OBK, je takové „oko lidu z okolí EDU“, které sleduje, jak EDU funguje a sděluje to lidem v okolí elektrárny. EDU nás musí přesvědčit, že provozuje bezpečně a my to potom překládáme obyvatelům v okolí elektrárny do jejich jazyka, aby si udělali svůj vlastní názor, uspořádali si své životní hodnoty a své priority. Protože ti lidé, kterým to sdělujeme, zde žijí a na tu elektrárnu vidí. A řečeno manažersky, oni jsou mí zákazníci v OBK. A těch lidí je téměř 150 000.

V roce 2005 jsme u příležitosti 20. výročí spuštění Jaderné elektrárny Dukovany do provozu spolu připravovali knížku, která nesla název „V polovině cesty“ — byla to symbolika, že elektrárna neskončí svůj provoz v roce 2015, kdy končí její původní projektovaná životnost, ale že má před sebou ještě jednou tolik. Jak vidíš perspektivu elektrárny dnes?

Elektrárna se za těch deset let, co jsem odsud pryč, velice změnila. Pořádek, bezvadný stav zařízení, chování lidi. Provozní výsledky a parametry jsou díky inovacím výrazně lepší. Dukovanští se nemají za co stydět a snesou přísné srovnání se světovou praxí. Vždyť jsou také mezi deseti nejlepšími elektrárnami v Evropě ve srovnání podle ukazatelů WANO.

V Česku je ze zákona udělována licence na období deseti let, je to podobné, jako když jdeš s autem na technickou. Ten desetiletý interval uplyne v EDU v roce 2015. A EDU musí SÚJB doložit, jak provozovali, jak naplňují pravidla a podmínky pro udělení licence na další období. Ty podmínky jsou dlouhodobě známé. Teď se třeba realizují dodatečné technické změny jako reakce na výsledky po prověřování odolnosti elektrárny na extremní přírodní podmínky, tzv. Stress testy. Pokud vím, žádost na prodloužení licence se připravuje a neměl by být zásadní problém s prodloužením na následujících deset let provozu.

A co další budoucnost? EDU má připravené programy „dlouhodobého provozu“, které by měly umožnit další prodloužení provozu až někam do období 2035 až 2045. Ale to je již opravdu velké věštění z křišťálové koule.

Ale myslím, že je každému jasné, že ekonomicky se prostě vyplatí elektrárnu provozovat co nejdéle. Nicméně, všechno jednou skončí, a proto se nyní začíná mnohem víc než dříve mluvit o náhradě stávajících dukovanských bloků novými. Lokalita EDU je prostě přisouzena energetice a bylo by velice nemoudré toho nevyužít. Nota bene, když je to jediný velký podnik v širokém dalekém okolí. A to by měli vnímat i národohospodáři v Praze.

Děkuji ti za odpovědi. Zakončíme to zase trochu osobně. Jak je to s tvými koníčky? Já vím golf, ale co jiného?

Mám nachystanou hromadu starých rádií na renovaci, pátrám ve svém rodokmenu a možná se vrátím k fotografování. Mám na Technice v Brně seminář se studenty. Taky trochu toho cestování a jako venkovan kutěni, protože na baráku je pořád co dělat. A taky rozmazlovat vnoučata, že? A jako rentiér - důchodce, na nic přece nemám čas...

Zdroj: Zpravoda EDU č. 1/2014, ptal se Jan Sucharda