Občanská bezpečnostní komise informuje
7. 9. 2008
V době, kdy jsem žil v Bystřici nad Pernštejnem, se právě rozjížděla těžba v uranových dolech na Dolní Rožínce. Do SSSR putovaly první vlaky rudy, do Bystřice přicházeli „ zlatokopové“ a z města se stával „klondajk“. Vše o dolech bylo tabu a lidé z okolí na ně pohlíželi jako na „černou skříňku“.
Uteklo 50 let a vše je jinak. Je 7 hodin ráno, sedím v kanceláři náměstka ředitele dolů pana Ing. Michálka spolu s manažerem pro průzkum Ing. Lazárkem, pijeme kávu a dozvídám se první informace. Třeba to, že ročně vytěží důl asi 270 tun uranu a průzkumem se za stejnou dobu potvrdí obdobné množství zásob. Po létech útlumu, kdy cena uranu nepokryla náklady na jeho těžbu, došlo během několika let k tak výraznému zdražení uranu, že těžba v Rožínce je nejen rentabilní, ale velice výnosná. Zastavíme se ještě u šéfinženýra pana Ing. Kříže a spolu s ním odcházíme do šatny, kde se ze mme stává „horník“. Ověšeni svítilnou, dýchacím přístrojem a dozimetrem, fáráme na 12.patro, tedy do hloubky 600m. Po kilometrové cestě vláčkem jsme v místech, kde se dozvím, jak se razí vodorovná štola, jak svislý komín a jak se dobývá uranová ruda.
V tomto dole se od svislé jámy budují vodorovné štoly (patra) po 50-ti metrech. Mezi těmito patry se hloubí v místech, kde bude následovat těžba komíny, spojující jednotlivá patra. Komíny jsou šikmé tunely o průměru asi 3 metry. Spodní částí komínu se dopravuje z rubání ruda, druhá polovina je rozdělena na část se žebříky a technickou část – tedy prostor pro elektrokabely,vzduchová a vodní potrubí, signalizaci a větrání. V místě komína na horním patře začíná kolmo na štolu těžba rudy v profilu asi 3 x 3 metry. Postup je standardní: na čelo těžby namaluje dozimetrista, kde je žíla a kde hlušina. Následuje navrtání (asi 1 metr), odpálení, odtěžení materiálu směrem do šikmého komína, zadřevení a děj se opakuje. Tak se postupuje do vzdálenosti asi 40 metrů od komína. Poté se na zem(počvu) naskládá výdřeva a odstřelem se vyrubaný prostor zahroutí. Těžba pokračuje o tři metry níže pod závalem a výdřevou vyloženým stropem. To se opakuje až do dosažení spodního patra. Této metodě se říká „těžba na řízený zával“.
Sledoval jsem chvíli práci horníků a je to určitě práce pro celé chlapy. Dle předpisů smí v podzemí horník odpracovat maximálně 2100 směn, což odpovídá asi deseti rokům. Roční dávky radiace jsou pečlivě sledovány a nasazováním horníků na těžbu lepší a slabší žíly jsou řízeny tak,aby nepřesáhly stanovený limit. To je stejný postup jako u pracovníků údržby
na primáru JE. Po prohlídce „živých“ částí dolu jsme sfárali až na 24. patro do hloubky 1 200metrů. Zde byl prováděn průzkum ražením díla v osmdesátých létech minulého století a přes pozitívní výsledky v něm nebylo pokračováno. Průzkum tehdy pokračoval ještě hlouběji a byla vyhloubena jáma do 25. a 26. patra. Ta je v současnosti zatopena vodou. S rozvojem dolu se však počítá s obnovením průzkumných i těžebních prací.
A dopoledne je pryč. Nachodili jsme spoustu kilometrů v temných chodbách toliko za svitu svých lamp. Vracíme se k vláčku a posléze i do slunečního jasu letního, pátečního odpoledne. Ještě si prohlédneme místo, kde jsou dle kvality rudy tříděny vozíky směrem do úpravny rud k dalšímu zpracování či na odval hlušiny. V šatně odkládáme svoji výstroj a po sprše nás již čeká „hornický guláš“ a spokojená cesta domů. Díky tomu, že můj průvodce Ing. Lazárek je současně mým dlouholetým sousedem na chalupě, pokračuje debata i v autě a bude pokračovat i doma.
Vážení čtenáři, snažil jsem se Vám přiblížit atmosféru jediného hlubinného dolu na uran v rámci EU, který je navíc od nás vzdálen necelých 70 km. Pro podzimní čas připravuji besedu s fotografiemi o mých zkušenostech s jadernou energetikou a to od těžby uranu až po likvidaci odpadu. Zde bude určitě dost prostoru pro zodpovězení Vašich dotazů.
Předseda OBK Ing. Bořivoj Župa
